Arménie 2024

Naše další cesta vedla do Arménie. Malá země sousedící s Gruzií, do které jsme se rozhodli vyrazit.

Na myšlenku, navštívit tuto zemi nás navedla Česka, kterou jsme náhodou potkali, když jsme byli v Gruzii.

Tentokrát nebylo třeba kupovat průvodce (je společný pro Gruzii i Arménie) ani Mírovy plánování cesty nezabralo tolik času, protože jsme našli letenky od soboty do soboty a tento počet dní je na Arménie dostatečný a nic nemusí být ve smyku, jak to občas na cestách máme😊.

Vybrali jsme Wizzair (jestli je to správná volba, to se teprve uvidí). Odlet z Vídně ve 21:45h. To znamenalo z domova vyrážet ve 14h.Takze jsme poprvé všichni balili až v den odjezdu. Cesta byla náročná, hlavně tedy pro řidiče, Míru. Mysleli jsme si, že bude menší provoz, ale větší množství kamionů a náklaďáků způsobovalo hodně často neplynulost provozu.

Zaparkovali jsme ve Vídni na našem už vyzkoušeném parkovišti Mazur. Rezervaci jsme měli už před cestou. Parkoviště bylo dost plné, ale my měli štěstí a na volné místo jsme narazili hned. (nerezervujeme si totiž přesné místo na parkovišti). Autobus pendlující mezi parkovištěm a letištěm jezdí každých 20minut, takže také pohoda.

První komplikace se objevila na letišti, zpoždění 1,5hodiny. Tak jsme se rozhodli dát si něco k pití a jídlu, na výběr už toho moc nebylo, protože restaurace a obchody začaly pomalu zavírat. Večer na terminálu 1 D nenabízí po 20h už moc možnosti. Ale ulovili jsme výbornou gulášovku v příjemné, ikdyž přeplněné a drahé restauraci. Čekání s plným břichem bylo o něco snesitelnější.

Boarding byl díky různorodosti našich spolucestujících a dlouhému čekání v autobuse, před nástupem do letadla o 30minut delší. Let trval 3hodiny. Letadlo nic moc místa a pohodlí málo a uklizeno také zrovna nebylo.

V 5 ráno, jsme přistáli v hlavním městě Jerevanu a vyrazili hledat člověka z půjčovny aut, který tu na nás měl čekat.

Mysleli jsme si, že letiště bude spát, tak časně ráno, proto tentokrát Míra pořídil eSIM. Na letišti to ale žilo, dala by se pořídit i SIM po příletu.

Čekání na auto se také protáhlo, protože týpek předával auto ještě někomu před námi a hlavně samotné vyplňování dokumentů zabralo dost času. Rezervaci jsme už měli před cestou-pozadavek byl duster, dostali jsme Jeep.

Začátek cesta na hotel naším půjčený m vozem byl také zážitek, protože víc jak 15min trvalo, než se chytl GPS signal.

Hotel jsme nakonec v pohodě našli, recepce byla 24/7, takže ani na pokoj jsme necekali a hned si mohli po naší cestě odpočinout.

Po 3,5h spánku jsme se cítili mnohem lépe a hned jsme vyrazili na nás první výlet. 40minut autem z Jerevanu na jih je na úpatí hory Ararat klášter Khor Virap. Nádherné místo, jen hora nám zůstala skryta v mlze. Zaparkovat se nám podařilo celkem blízko a i když bylo vedro 32stupnu, procházka to byla velmi pěkná a povedlo se nám vyfotit i několik fotek bez lidi.

Po návratu zpět do hlavního města k našemu hotelu InCity jsme vyrazili pěšky do centra. Procházeli jsme rušné ulice plné lidi a aut, luxusních nebo skoro rozpadlých. Nejen auta, ale i budovy jsou samý kontrast, krásné staré stavby, nebo polorozpadlá obydlí a v neposlední řadě hodně nevkusných staveb z dob komunismu.

Procházet se parky v horkem letním odpoledni, kde je hodně vodních prvků - fontán a vodopádů, je příjemné. Krásný a hlavně zasloužený výhled na město a okolí je pokud vyjdete po kaskádovém schodišti.

Naši procházku jsme zakončili v milé kavárně Malócco. Výborná káva, dorty a obsluha.

Večer jsme měli štěstí a než jsme se vrátili zpět na hotel hora Ararat 5137 m. n. m. (https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Ararat)se nám ukázala v cele své kráse.

Pondělí

Hned ráno jsme opustili hlavní město a jeli cca 1,5hodiny k jezeru Sevan. Cesta z města v ranní špičce byla zdlouhavá a Míra jako řidič musel být stále na pozoru, protože Arménci sice nejsou agresivní řidiči, ale občas reaguji dost nevyzpytatelně. Snadnějšímu a nejspíš i rychlejšímu průjezdu centrem Jerevanu pomáhali i policisté, kteří řídí dopravu společně se semafory. Zvláštní kombinace, ale funguje to.
U jezera jsme zaparkovali na vyznačeném parkovišti za velmi příznivou cenu(200 AMD cca 12kc).
Naše první kroky vedli po kamenných schodech směrem ke klásteru Sevanavank. Dokonalá kamenná stavba působila velmi jednoduchým a uklidňujícím dojmem. I přes velké množství turistů jsme si užívali výhled na jezero Sevan, které z vrchu od kláštera mělo nádhernou modrou barvu se třpitícímy se paprsky slunce na hladině. Pohled na hory směrem k Ázerbájdžánu hrál všemi odstíny zelené a perfektně dotvářel atmosféru.
Než jsme pokračovali v naší dnešní cestě, tak jsme si na břehu jezera vypili výbornou arménskou kávu a Naty ochutnala čerstvou šťávu z granátového jablka. Šťáva měla výbornou chuť a i když byla sladká, osvěžila.
Naše další zastávka byl národní park Dilijan (parkovné 300 AMD, platba jen kartou). U jezera Lich by se dalo strávit celé odpoledne, je to tam pro turisty vybavené (pujčovna šlapadel, lanový park atd.)My se rozhodli pro procházku okolo jezera, ta vedla po červené příjemným chládkem bez lidí. Kazilo to jen větší množství otravného hmyzu, hlavně komárů.
Jelení obora, na kterou nás navedly ukazatele podél cesty byla velkým zklamáním. Tedy všichni tři jsme před vstupem do odbory měli za uváděné vstupné 1 000 AMD na osobu jisté očekávání. Já, procházku oborou s jeleny na každém kroku, Naty a Míra očekávali, že budou jeleny hladit a krmit. Nic z toho se nekonalo. Pan u vstupu od nás vybral peníze a my vyrazili podél plotu k prvnímu a také poslednímu malému výběhu jelenů s jednou skupinkou cca s 10 zvířaty. Ano byli krásní, ale celá tato procházka zabrala ani ne 10nimut. A my šli zpátky k autu.
Další naše zastávka byl klášter zapsaný v UNESCO. Cesta tam trvala ještě přibližně hodinu a nebyla snadná, protože byla místa, kde chyběla silnice. Nebo cesta vedla do velkého kopce se serpentinamy, kde si ruce zamotá i velmi zkušený řidič. Jeli jsme podél řeky, a míjeli dlouho chátrající továrny z dob komunismu. Nádherná příroda, plná polorozpadlých staveb působí dost rozpačitě.
Klášter Haghpat ale rozhodně za návštěvu stojí. Žádné parkovné, ani vstupné se neplatí, působí to skoro zapomenutě a přitom je to dech beroucí stavba na místě s krásným výhledem do přírody.
Na dnešek jsme měli předvybrané 2 dražší, ale moc pěkné hotely. Vybrali jsme ten u řeky, cestou od kláštera, protože druhý měl bazén mimo provoz. Všichni tři jsme se těšili, jak si při plavání protáhneme těla a osvěžíme se.
Bohužel i zde byl bazén mimo provoz. Škoda, že booking tuto informaci neposkytl, ušetřili bychom si zklamání.
Hotel Tufenkian je nádherná kamenná stavba. Působí na břehu řeky skoro pohádkově. Ale není tomu úplně tak. Okolí je skoro strašidelné, polorozpadlé obydlené domy v bezprostrední blízkosti nedovolí procházku jinam než do malého přilehlého parku. Pomalou chůzí procházka na 20min tam i zpět do hotelu.
Večeři jsme se rozhodli dát si venku s výhledem na řeku. Vedro opadlo a sedělo se velmi příjemně, Arménské červené víno bylo lahodné a jídlo nám také chutnalo, jen obsluha pokulhávala na 4hvězdičkový hotel. V pokoji, který byl moc pěkně připravený, vkusně zařízený, čistý a prostorný jsme si jako každý večer zahráli karty a pexeso. Navzájem si naposílali fotky z dnešního dne a spokojeně ulehli do posteli.  

Úterý

Dnešní den začal snídaní na hotelu. Snídaně byla výborná, samé dobré a čerstvé potraviny, nic nám nechybělo. Škoda, že obsluha ani po ránu neměla lepší náladu a přístup k hostům. Dnes nás čekal dlouhý přejezd směr Tatev. Ještě než jsme se vydali na cestu, navštívili jsme nedaleko hotelu zříceninu kláštera Kobayr.
Cesta ke zřícenině vedla asi kilometr, jak jinak než do kopce 😉. Divoká příroda byla všude kolem nás. Je vidět, že na zříceninu moc návštěvníků nechodí a touto cestou už vůbec ne. Potkali jsme jen místní paní, která trhala ostružiny a kozy pasoucí se na protější skále.
Klasické kamenné schody v jeden moment vystřídaly mokré kameny s bahnem, takže poslední metry nahoru byly dobrodružné.
Procházka klášterním polorozpadlým komplexem však stala za to. Jen my, klášter a okolo příroda, nepopsatelně příjemný pocit.
Asi 2 hodiny a 20minut autem a byl tu další klášter Hayravank. Už velmi pěkně udržované místo, kde bylo jen parkoviště a samotný klášter. Žádný stánek se suvenýry ani občerstvení. Jen místní pán vybíral parkovné (250AMD).
A dál už nás dnes čekala jen cesta. Napsat jen cesta je velmi zavádějící. Protože byly úseky a opravdu jich nebylo málo, kde se silnice změnila v tankodrom a nebo zmizela úplně. Několikrát jsme si cestou vzpomněli na pána z půjčovny aut, co nám kladl na srdce "no off-road please". To opravdu v Arménii není možné. Oni ani neřeší značení, když cestu opravuji, prostě nechají auta přijíždět stavbou, mezi bagry, válci a dělníky. Jak už jsem psala, místní nejsou agresivní řidiči, ale jsou to blázni. Jezdí opravdu rychle, tedy jak jim jejich auto dovolili. Ale hlavně jezdí nebezpečně a předjíždějí v místech, kde opravdu nevidí.. Jsou šílení!!!
Co bylo nepopsatelně krásné a dech beroucí je příroda okolo, kterou jsme celou cestu míjeli. Kopce, hory, vodní plochy, to je hra uklidňujících barev. Několikrát jsme jen tak zastavili, kochali se a snažili se na fotku zachytit úžasnou arménskou přírodu.
A nejen tu, dokonce jsme potkali i odstaveny vlakový vagon na louce u jezera. Mohlo by to působit zvláštně, ale protože nejsme v Arménii první den, působilo to mile, a bylo jasné, že u vlaku bude jedna z našich zastávek.
Cestou jsme se rozhodli, že není třeba dojet až do městečka Tatev. Natálka našla cestou velmi dobře hodnocené ubytování ve městě Goris už jen několik kousek od hranic z Náhorním Karabachem.
Městečko působilo velice příjemné, milé stavby, obchody a restaurace Old Goris, kde jsme dnes povečeřeli.
Restaurace neměla chybu, krásná venkovní terasa, výborné jídlo a opravdu velmi milá obsluha. Když nás po dojezení poprosila paní o napsání hodnocení jejich restaurace do knihy hostů, byla to pro nás radost.

Středa 

Dnešní den začal výbornou domácí snídani. Paní domu nám připravila míchaná vajíčka na způsob leča, bylo to vynikající, stejně jako celý bohatě připravený stůl. Poprosila nás ještě o zapíchnutí špendlíku na mapu světa jejich hostů. V hotelu Mira jsme byli spokojeni, až na matrace, které byly hodně proležené.

Nás dnešní první výlet byl do skalního města - Old Khndzoresk. Cesta tam byla opět divoká, chyběla silnice - několik km a místním řidičům rozhodně nechyběla odvaha předjíždět. K našemu překvapení se na tomto krásném místě nevybíralo vstupné, ani se neplatilo parkování.

Přešli jsme přes "Swinging bridge" a prošli si skalní městečko. Byla to krásná příroda se skalními jeskyněmi, úplný Hobitín. Měli jsme štěstí, byli jsme tam sami, až když jsme odcházeli z areálu, začali přijíždět další výpravy.

Cestou na naší další zastávku jsme museli natankovat, to je vždy dobrodružství, protože chci benzín platit kartou. U první čerpací stanice, kde jsme tankovali, se nám platba povedla až na sedmý pokus. Dnes po druhém nevydařeném pokusu pan pumpař zavřel pumpu a doprovodil mě k vedlejší benzince, kde se platba na druhý pokus povedla a my mohli pokračovat v cestě.

Lanovka Wings of Tatev, zapsána v Guinessově knize rekordů jede 12min a měří 5,72 km, byla naše další zastávka. Vstupné na osobu vyšlo na 540kc, cesta tam a zpět a rozhodně to stálo za to. Samotná jízda byl zážitek a krásný výhled z lanovky byl super. Na druhé straně se tyčil klášter, který také stojí za pohlednutí, ikdyž jsou tam davy turistů.

Každý den potkáváme projíždět okolo nás blikající a houkající vozy policie, většinou v autech Škoda nebo Toyota. A dnes ani nás neminulo zastaveni místní policii. Zkontrolovali řidičský průkaz, pas, doklady k vozu a popřáli nám šťastnou cestu.

Potkaly jsme i několik skupin vojenských aut a viděli vojenské základny. Není se čemu divit v této části země (v září 2023 byl válečný konflikt mezi Arménii a Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach).

Nás dnešní den skončil v malém vinařském městečku Areni. Natálka se včera osvědčila a proto jsme i dnes nechali výběr ubytování na ní a udělali jsme dobře.

Příjemný pokoj s venkovním posezením. Milá, i když dost zmatená, majitelka, která jako jen velmi málo místních mluvila anglicky. Nabídla nám výborné vlastní víno, které jsme popíjeli při večerní hře karet, u které nám společnost dělalo toulavé stěně a kotě.

Večer byl těžký vzduch, stahovala se mračna. Čekali jsme, co přijde a přihnala se bouřka, silný déšť a vítr, který pročistil vzduch a mnohem lépe se nám usínalo.

Čtvrtek

Dnešní den začal snídani ve venkovním přístřešku, kde nám opět dělalo společnost toulavé stěně, které od místních stejně jako my dostalo snídani. Servírovala se výborná amoleta.

Naše dnešní první zastávka byl klášter Noravank. Přístupová cesta byl krásný asfalt, parkovné se neplatilo, ale návštěvníků tu bylo vice než jsme z posledních dní zvyklí. 

Věděli jsme, že cestou kudy se chystáme jet mají být jeskyně, neměli jsme v plánu je navštívit. Ale protože nás dnes netlačil čas rozhodli jsme se zastavil u jedné z nich. Jeskyně, Magellan cave, byla poprvé veřejnosti otevřena 15.4.2023. Když jsme v 10:45h přišli ke vstupu do jeskyně, zjistili jsme, že mají otevřeno od 11h. Lepší načasování jsme si nemohli přát. Přioblékli jsme se a vyrazili na prohlídku jeskyně. Vstupné se nám bohužel ani po dvou pokusech kartou nepodařilo zaplatit, tak jsme použili hotovost. Slečna průvodkyně byla milá a usměvavá. I když nemluvila anglicky prohlídka stala za to. Část informací nám z připravených podkladů přečetla a pak jsme kombinací s ruštinou prošli celých zprístupněných 1 300m. Terén nebyl jednoduchý, občas kluzký a příkrý. My šli opatrně, ale ona elegantně celou prohlídku proběhla v kroksech. Neuvěřitelné !! 

Ubytování, které Natálka předchozí den našla na naše poslední 2 noci v Arménie bylo v Jerevanu.
Cestou jsme zvládli ještě prohlídku krásného parku, kde je stavba - Garni panteon. A další klášter mezi skalami Geghard. Obě místa rozhodně stojí za návštěvu, i když už je zde opravdu hodně návštěvníků. Vstupné a parkování se u Panteonu platí. U kláštera pouze parkovné. Ke klášteru vede nová asfaltová cesta, ke které dokončují aktuálně chodníky.

Po cca hodině cesty jsme se ubytovali v hotelu Elross. Milý pokojík a konečně máme i bazén, ve kterém jsme se před večerní procházkou městem příjemně osvěžili.
Večereli jsme v příjemné restauraci s vyhlášenou arménskou kuchyní. Měli jsme kuřecí polévku, kuřecí maso na špejli a salát. Vše výborné, stejně jak místní polosladké červené víno, které jsme pili.
Večerní procházku jsme zakončili u zpívající fontány nedaleko sídla vlády. Nečekaně příjemné kulturní zpestření byla tato vodní show. Určitě stojí za shlédnutí. 

Pátek

Dnes jsme nenařizovali budík a opravdu jsme spali dlouho, čekal nás poslední den naší dovolené. Posnídali jsme na pokoji. 

Čekalo nás vrácení auta. Pán z půjčovny byl přes WA zprávy velmi komunikativní, ale ne věcný. Chtěl, abychom auto vrátili do myčky aut v Jerevanu, blízko jejich kanceláře. Perfektně přesný popis, ach jo. Naštěstí se nám vrácení auto povedlo celkem rychle a mohli jsme vyrazit už taxíkem k soše, Matce Arménii. Socha opravdu budí respekt. Za mě je to drsnější sestra Matky Gruiie.

Naše procházka Jerevanem pak pokračovala pěšky přes památník k 50.výročí říjnové revoluce až do Muzea moderního umění v kaskádovém schodišti. Muzeum bylo několikapatrová výstava, kde jezdili jezdící schody ze 70. let. A opět se neplatilo vstupné. Lidé muzeum využívají i k rychlejší cestě z horní části kaskády k dolní.

Pauzu jsme si dali v naší oblíbené kavárně Malócco. Po občerstvení jsme vyrazili na další procházku městem. Tentokrát naše kroky vedli k už zapomenuté a neudržované dětské železnici. Rozlehlý park za moderním luxusním hotelem byl bohužel dnes strašidelné místo, ale před 30ti lety to muselo být krásné místo pro zábavu dětí i odpočinek.

Znovu jsme využili taxík. Řidič opět milý i komunikativní, i když bez angličtiny. Naše kroky vedli k procházce okolo památníku Arménské genocidy. Opravdu místo, kde člověku naskakuje husí kůže. Odtud je možné vidět opět horu Ararat, ale nám zůstala schována v mracích. 

Na našem ubytování jsme si dali relax u bazénu, zahráli si kartu a zabalili batohy.

Naše další cesta pomalu končí, na pár hodin jsme se zachumlali do peřin a pak v 1:30h už jsem seděli v taxíku a jeli směr letiště. Letadlo tentokrát nemělo zpoždění a až na dlouhou frontu ve Vídni na kontrole pasů, byla cesta v pohodě.

Už teď se těším na naší další cestu :-)

Martina